Začarovaný kruh... - Snový lektvar

„Tváříš se nějak kysele,“ poznamenala Satin na adresu Snapea.

„A jak bych se měl tvářit, když stojím tady?!“ kousavě pronesl a pohlédl na chmurné kamenné zdi Azkabanu. Jak moc tohle místo nesnášel. Stejně jako všichni smrtijedi. To však nebylo jediné, co ho dnes trápilo. Měl obavy z toho, co přijde. Děsil se toho, co ještě neví.

„Jsme všichni?“ rychle se probral z přemítání a zvolal k ostatním.

„Ano,“ odvětila Belatrix a s neutuchajícím chtíčem pohlédla na zdi vězení.

„Pak tedy jdeme,“ zavelel Snape, přichystal si hůlku a zamířil v doprovodu několika smrtijedů k hlavní bráně.

U vchodu narazili na pár bystrozorů, ale pořád byli v početní převaze, tak nebylo těžké se jich zbavit. Uvnitř už nebyla situace tak jednoduchá. Bystrozorů bylo všude požehnaně.

„Tak dělej něco!“ štěkla Bella po Satin, která nečinně stála ve dveřích a nevypadala, že by se jí chtělo bojovat.

„Jsem po jídle, to není zdravé,“ odfrkla si Satin. Měla Belly akorát tak dost. Měla všech smrtijedů dost. Tak moc si přála být konečně svobodná, jen svou vlastní paní.

„Děláš si srandu?!“ zavřeštěla Belatrix a v zápětí se zbavila dalšího bystrozora.

„Jasně, že dělám,“ odsekla Satin a zlikvidovala bystrozora, který stál Belle za zády. Belatrix se prudce ohlédla, pak věnovala vděčný pohled Satin a pokračovala v dobývání vězení.

„Jak ráda bych si srandu nedělala,“ povzdechla si Satin a odzbrojila dalšího vězeňského dozorce.

„Ale, ale… nějaká mladá…“ zaslechla za zády posměšný hlas.

„Proboha, kolik jich tu je?!“ protivně nadhodila a otočila se k němu čelem, „Dnes nemám zrovna dobrou náladu,“ sykla vztekle a provrtávala ho vražedným pohledem.

„Holčička se zlobí?“ pisklavým hláskem pronesl bystrozor. Jako by se snažil Satin vyprovokovat, což je většinou poslední věc, kterou v životě uděláte.

„Ano! Holčička se moc zlobí a chlapeček toho bude litovat,“ výhružně pronesla a mířila na něj hůlkou.

„Tak už ho zabij!“ ozval se hlas z jednoho vězení, „A dostaň mě konečně ven!“

„Ty drž hubu, Malfoyi!“ zaječela po narušiteli jejich příjemného rozhovoru.

„Holčička se bojí?!“ posmíval se bystrozor. Tahle slova už ale byla na Satin moc. Pohlédla na něj tím nejvzteklejším pohledem, jaký byla v tu chvíli schopná vykouzlit a tiše pronesla: „Holčička se nebojí, ale chlapeček by měl. V pekle se mu líbit určitě nebude… AVADA KEDAVRA!“

V tu chvíli z její hůlky vyšlehl zelený paprsek, ozářil kamenné stěny Azkabanu a zasáhl bystrozora rovnou doprostřed hrudi. Byl okamžitě mrtvý.

„No konečně! Na cos čekala?!“ štěkl po ní Lucius Malfoy, který byl stále ještě uvězněný za mřížemi.

„Dobře se mi s ním povídalo,“ nezaujatě nadhodila Satin a dělala, jako by se nic nestalo. Malfoy se rozesmál.

„Stále víc mě udivuješ,“ nakonec pronesl, „teď už mě ale pusť,“ nařídil jí, jenže Satin se ani nepohnula.

„Slyšíš!“ zařval po ní a ona jen pohnula zorničkami tak, aby mu hleděla přímo do očí.

„BOMBARDA!“ křikla. Malfoy tak tak stihl uskočit před padající částí zdi.

„Příště bys mohla aspoň upozornit!“ spražil ji pohledem a zamířil pryč z vězení. Ani se mu nedivila. Taky by odtud rychle prchala. Vydala se tedy za ním.

Vězení bylo prázdné… až na několik mrtvol, které ležely na zemi. Ztráty byly na obou stranách. Bylo jí to ale jedno. Jako všem ostatním. Za tu dobu, co byla smrtijedem se naučila nevnímat soucit, ani lítost. Považovala smrt za vysvobození. Něco, co mohla dotyčným závidět.

„Jsi v pořádku?“ zaslechla něčí hlas, uviděla u vchodu Snapea. Zdálo se, že se ani mu nic nestalo. Víc vědět nepotřebovala.

„Jako vždy,“ odvětila a vydala se za ním. Opět splnila další z Voldemortových příkazů. Všichni smrtijedi jsou na svobodě a můžou mu opět stanout po boku. Blíží se závěrečná bitva a Voldemort není ochoten akceptovat jinou možnost, než je vítězství.

Schůze byla výjimečně zábavná. Satin velice těšil pohled na Luciuse prosícího o život. Voldemort není člověk, který odpouští. Ale je i bytost inteligentní, takže si uvědomoval, že bude potřebovat každého. A tak se Malfoy nakonec doprosil milosti. Navenek odpuštěno, ale nezapomenuto. Za chyby se platí. I když jsou to chyby vašich dětí.

„Jak myslíš, že to všechno dopadne?“ zeptala se Satin Snapea, když spolu o hodinu později stáli před domem, kde se Snape už delší dobu schovával.

„Netuším,“ odpověděl, ale nikoli popravdě. Poté, co zahlédl útržky Tařiných vzpomínek dokázal vidět souvislosti. Byl schopný vydedukovat, co se stane.

„Hm,“ odtušila Satin a vstoupila dovnitř. Ani sama nevěděla proč tam vlastně jde. Dobrá, jedna její část to věděla až moc dobře.

„Zdravím,“ pozdravila se s přítomnými a dostalo se jí vřelé odpovědi.

„Draco, mám novinku,“ ušklíbla se. Prostě si nemohla pomoct. „Tvůj otec je venku Azkabanu,“ prozradila mu.

„Skutečně?“ trochu nejistě prohodil mladý Malfoy.

„Dnes jsme ho odtud dostali, spolu s ostatními,“ vysvětlovala.

„A… Pán Zla?“ tázal se Draco. Moc dobře věděl, co čeká celou jeho rodinu.

„Nechal ho žít… kdo by taky nenechal, když prosil jak pes,“ odfrkla si.

„Satin!“ vložil se do toho Snape, ale Satin jej ignorovala.

„Nepovídej!“ vyštěkl Draco, „taky bys prosila!“

„TY!“ vztekle vydechla Satin a vypadala, že Draca asi zaškrtí. Nevěděla co říct. Ten malý zmetek ji převezl. Tohle nebyla její hrdost ochotna snést. Ještě se uraženě nafoukla, než za sebou hlasitě práskla vchodovými dveřmi.

Místností se rozhostilo ticho. Draco se tvářil spokojeně a ostatní se jen nedokázali vzpamatovat z prvotního šoku. Nakonec se ale beze slova rozešli, až na Taru a Snapea.

„Lowryová? Musíme si promluvit,“ oznámil jí Snape a zamířil ven z domu. Věděl, že tam budou mít klid. Victoria neochotně zamířila za ním.

„Ehm, přejete si něco?“ vykoktala ze sebe, když už oba stáli dost daleko od nechtěných posluchačů.

„Co máte v plánu!“ narážel na skutečnost, proč tu je.

„Nic! A i kdyby, nemám důvod vám to říkat!“ kousavě pronesla.

„Mě nezajímají vaše důvody pro a proti! Já čekám na jasnou odpověď,“ spražil ji pohledem, „chcete Potterovi pomoct zničit Voldemorta? To je ten, koho máte zabít? Nepodaří se to snad Potterovi samotnému?“ vychrlil na ni spoustu otázek. Victoria toužila zbavit se jeho dotěrného pohledu i dotazů. Na druhou stranu jí ale těmi otázkami nahrával do karet.

„Ano,“ odvětila nakonec. Ne zcela po pravdě, ale to už Snape vědět nemusí. Takhle jí třeba pomůže zbavit se Voldemorta a ona už se potom postará o Pottera.

„Voldemort se chystá k závěrečné bitvě, ale to jistě víte. No a Harry ještě nenašel všechny horcruxy, aby ho mohl zničit. Proto jsem tu, mám mu jen pomoci najít horkruxy a popřípadě zabít Voldemorta,“ využila příležitosti a začala stavět na Snapeových neúplných informacích.

„Jak to chcete udělat?“ pokračoval v křížovém výslechu.

„To je to…“ posmutněla, „to právě netuším,“ výjimečně pravdivě odpověděla.

„Můžete za ním jít,“ nadhodil Snape.

„A jak mu asi tak vysvětlím, že vím o všech horcruxech?“ úsečně odvětila.

„A záleží na tom? Důležité je, že je zničí a zabije Pána Zla,“ nabroušeně pronesl, ale moc dobře si uvědomoval danou situaci. Potter by možná neřešil, kde Victoria k těm informacím přišla, ale jak znal Grangerovou, ta by si nedala pokoj, dokud by nezjistila pravdu.

„A co mu nějak naznačit…“ přemítal nahlas Snape.

„Ale jak?“ zoufala si Tara.

„Nevím, poslat mu vzkaz, nechávat mu indicie, které ho dovedou k cíli, vnuknout mu je jako sen, pověřit třetí osobu…“ vyjmenovával všechny možné i nemožné příležitosti.

„Počkat! To je ono… sen!“ vyhrkla Tara a zářivě se na Snapea usmála.

„Postě mu prostřednictvím snů prozradím, kde se horcruxy nachází a jak je zničit.“

„Ale na to není kouzlo… Potterovy sny měl na svědomí Voldemort a to taky jen díky jejich propojení,“ zapochyboval Snape.

„Ještě na to kouzlo není. Ne, v téhle době, ale v budoucnosti je jeden lektvar,“ dramaticky se odmlčela a pohlédla na Severuse Snapea, „lektvar, díky němuž jste schopni se dostat ostatním lidem do snů.“

„To by mohlo fungovat,“ odvětil chladně Snape.

„Jenže já nevím, jestli si vzpomenu na jeho správnou přípravu,“ sklesle prohodila.

„Děláte si srandu? Vy si určitě vzpomenete. Když ne vy, tak asi nikdo,“ narážel na fakt, že Tara rozhodně není v lektvarech začátečnice, „snad jen vaše matka…“ odmlčel se a pohlédl na Taru, která na něj tupě zírala a nedokázala ani dýchat.

„Já… eh… určitě si vzpomenu…“ vykoktala ze sebe Victoria.

„To doufám,“ odvětil Snape a zamířil zpět do domu.

Victoria ještě chvíli nečinně stála na louce před domem a koukala se do údolí. Po chvíli se vzpamatovala zaběhla si do domu pro kus pergamenu, brk a flaštičku inkoustu a začala sepisovat jednotlivé přísady lektvaru.

Po dvou hodinách, kdy se tu mořila a snažila si vzpomenout na poslední čtyři přísady, už byla zoufalá. Ať se snažila jakkoli, prostě si nedokázala vzpomenout. Snový lektvar byl jeden z nejobtížnějších a jen ti nejlepší kouzelníci jej byli schopni uvařit. A ona? Ani si nedovedla vzpomenout na přísady a to ji ještě čekalo vzpomínání na postup přípravy.

Po další hodině přepínání svého mozku si konečně vzpomněla i na poslední z přísad. No vzpomněla, spíše se je pokusila logicky vydedukovat. Když to vyjde, tím lépe. Když ne… tak na tuhle možnost radši nechtěla myslet. Pravděpodobně by se zbavila Harryho dřív, než by bylo zapotřebí.

Samotné vaření lektvaru už nebylo tak náročné. Dlouho netrvalo a měla lektvar kompletně hotový, pak ale přišel další, pravděpodobně nejzásadnější, problém. Jak ten lektvar podstrčit Harrymu? Procházela zamyšleně domem a pokoušela se přijít na nejvhodnější způsob. I Draco s Lexi poznali, že se s Tarou něco děje, ale nemělo cenu vyzvídat, protože když Tara nechce, tak nic neprozradí.

Nejdříve odmítala zasvětit třetí osobu, už tak jí stačilo, že o tom ví Snape, nakonec ale musela uznat, že to sami nedokážou. Kdyby Snape stanul před Harrym, pravděpodobně by byl okamžitě mrtvý a Harry Victorii neznal dostatečně na to, aby jí důvěřoval.

A pak ji to napadlo. Když už třetí osoba, tak tahle byla nejvhodnější. Její otec nejen, že znal Harryho osobně, ale dokonce měl díky své matce přístup i do ústředí Fénixova řádu, kde se Harry momentálně nachází.

„Zdravím, Taro,“ ozvalo se jí za zády. Odvrátila zrak od lesa a otočila se na příchozí osobu.

„Ahoj, Wille,“ odpověděla s úsměvem, „nebude vadit, když si promluvíme tady venku?“ nadhodila v naději, že bude souhlasit. V domě byly hned dva páry uší navíc.

„V pořádku,“ přikývl William, „Satin říkala, že ode mě něco potřebuješ,“ pokračoval.

„Je to pravda…“ souhlasila Victoria a přemítala, jak nejlépe mu vysvětlit, co potřebuje, ale na druhou stranu zatajit pár detailů. Nakonec vsadila na částečnou pravdu.

„Mám takovou prosbu, totiž… jde o Harryho. Vím, kde se nachází některé horcruxy a potřebovala bych nějak dát vědět Potterovi. Vlastně bude jen stačit, když mu tohle doneseš do řádu a nenápadně naliješ třeba do pití,“ vytáhla z kapsy u kalhot malou lahvičku.

„Co to je?“ zaváhal Will, ale i tak si flakonek vzal.

„Jeden lektvar, díky němu se dozví o chybějících horcruxech… neboj, neublíží mu to,“ ještě rychle dodala, ačkoli si tím sama nebyla stoprocentně jistá.

„V pořádku, ale mám jednu otázku. Jak víš, kde se ty horcruxy nachází?“ podezřívavě na ni pohlédl.

„Trochu jsme s profesorem Snapem pátrali…“ pronesla a doufala, že to bude jako vysvětlení stačit.

„Hm, dobrá… udělám to, ale běda, jestli je to nějaký trik,“ výhružně pronesl a probodl ji pohledem.

„Wille?“ přerušil je hlas Satin, která se zrovna přemístila na pozemky domu, „co tu děláš?“ nechápavě pronesla.

„Řešíme tu prosbu, co na mě má Victoria,“ pronesl na vysvětlenou.

„Aha,“ vzpomněla si Satin, ale stále nejistě přeskakovala zrakem z Tary na Willa a naopak.

„Když už jsi tu, potřebovala bych s tebou mluvit…“ pronesla Satin.

„Jasně,“ odvětil William, „omluvíš nás?“ otočil se ještě na Taru a následně se se Satin někam přemístil.

Victoria se pousmála. Bylo zvláštní sledovat vlastní matku, jak na ni nedůvěřivě hledí, jako by se snad bála, že mezi ní a Williamem je něco víc, než vztah otec a dcera, o kterém naštěstí oni dva neví.

Přestala přemýšlet nad svými rodiči a vrátila se zpět do domu. Draco seděl na pohovce a listoval nějakou knihou. Když zahlédl Taru, zvedl hlavu, odložil knihu na stůl a upřeně ji sledoval.

„Eh, co?“ nechápala Victoria.

„Nic,“ odvětil trochu nepřesvědčivě. Nakonec ale ještě dodal: „Něco tě trápí?“

„Ne, vůbec nic. Všechno je v naprostém pořádku,“ zářivě se na něj usmála, sedla si vedle něj a položila svou hlavu na jeho rameno. Po několika dnech se zase cítila šťastná. Tušila, že to nejhorší je sice ještě čeká, ale tak jak spolu zvládli dosavadní problémy, zvládnou i rozhodující bitvu mezi Voldemortem, Harrym, ale taky Tarou.

22. Kapitola || 24. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance